Lidé z RFA – Kamil Papuga: Z učitele trenérem

Aleš Roll

20.08.2020

Karviná

Ostrava

FAČR

Je to poutavý životní příběh. Nejprve byl profesionálním fotbalistou, pak učitelem na základní škole, kvůli čemuž musel ve 34 letech začít studovat vysokou školu, a nyní je Kamil Papuga (51 let) šéftrenérem hned dvou RFA, v Ostravě a Karviné.

Jaké je to řídit dvě akademie?

Je to náročnější než řídit jednu, ale naštěstí na to nejsem sám. Hodně mi pomáhá Tomáš Bernady, který je manažerem RFA Moravskoslezského kraje, do níž patří jak Karviná, tak Ostrava. Sportovní část je na mně, manažerská na něm.

Stíháte to vše uhlídat?

Stíhám. Ale je fakt, že když jsem nějaký den v Karviné, může mi něco v Ostravě utéct a naopak. Chtěl bych být na obou místech. Jenže to nejde. Ale jsme blízko sebe a myslím, že to zvládáme bez problémů.

V regionu je v mládeži hodně silný Baník Ostrava. Krade vám takzvaně ty nejlepší hráče?

Já bych to tak nenazval, nejde totiž vůbec o to krást někomu hráče. Jde o to, že my jsme na mladé hráče strašně silný kraj, máme celkem osm mládežnických sportovních středisek a máme obrovský potenciál ve výběru hráčů.

Je tedy mezi RFA a akademií Baníku alespoň velká rivalita při výběrů hráčů?

Baník dělá s mládeží dlouhodobě skvělou práci a za poslední roky šel výkonnostně hodně nahoru a já se těším na následujících pět let, protože věřím, že jejich kluci se objeví nejen v lize, ale i v reprezentaci. Určitě to není tak, že si krademe hráče, je to o vzájemné domluvě. S Baníkem vycházíme velice dobře, naše poslední kontakty jsou úžasné. Tím, že už máme RFA i v Ostravě, je naše spolupráce taková, jakou bych si přál.

Čím si vás práce v akademiích získala

Trénuju už dvacet let a prošel jsem víceméně všechny kategorie, a i když se stále učím, myslím, že mám dost zkušeností, abych mohl hodnotit. Do akademií mě přivedlo to, že budeme pracovat víceméně s nejtalentovanějšími dětmi a že jim dáme takový servis, aby někdo z nich dosáhl až na vrchol.

Povede se to?

Všichni nebudou hrát ligu a všichni nebudou reprezentanti, důležité je ale to, abychom celorepublikově nastavili podhoubí sportu, abychom nastavili mládež a když z toho vyjde reprezentant a ligový hráč, bude to jen dobře. Pro splnění tohoto cíle děláme maximum. Řekl bych, že práci v regionálkách odvádíme velice dobrou a že v nejbližší budoucnosti to přinese ovoce.

Máte ambici trénovat dospělé třeba v profesionální soutěži?

Kdysi se mě ptal můj kolega, když jsem dělal šéftrenéra mládeže v Třinci a zároveň jsem vedl juniorský tým, jestli bych se někdy vrátil k žáčkům, u kterých jsem začínal. Odpověděl jsem mu, že mám fotbal tak rád, že když bude dobrá nabídka, půjdu za ní. To samé vám odpoví i na tuto otázku. V regionálkách mě to ale baví, máme šikovné kluky. Motivuje mě i to, když vidím, že hráči, které jsme v akademiích měli, se nyní prosazují v klubech.

Co byste označil za zlom ve vašem profesním životě?

Velkým zlomem bylo to, že jsem se nechal kamarádem přemluvit a šel jsem učit na základní školu, ač jsem tehdy neměl pedagogické vzdělání. Zároveň jsem tenkrát začal trénovat v Bílovci žáčky. Ještě ten rok jsem se přihlásil ve 34 letech na Masarykovu univerzitu v Brně na dálkové studium. To byl klíčový zlom.

Jaký obor jste začal studovat?

Bylo to na Fakultě sportovních studií obor tělesná výchova a sport. Setkával jsem se tam s olympijskými vítězi, třeba s Petrem Hrdličkou (olympijský vítěz ve střelbě v disciplíně trap z roku 1992). Byli tam judisté, fotbalisti a další, taková dobrá parta. Během studia jsem se přesvědčil o tom, že u sportu chci zůstat.

Jak těžké je ve věku 34 let začít studovat vysokou školu a k něčemu takovému se přinutit?

Měl jsem z toho obrovské obavy. Nejprve jsem se hlásil jen na tříleté bakalářské studium, nakonec z toho bylo magisterské pětileté. Školu jsem měl předtím naposledy na střední a tím, že jsem hrál celý život fotbal a pak se jím i živil, jsem byl školnímu prostředí dost vzdálen a dost se toho bál.

Nakonec jste to zvládl.

Vlastně jsem musel. Když hráč skončí s fotbalem a má rodinu, musí ji uživit. Dnes už mám dva dospělé syny, ale tehdy to byli dva kluci. Musím jim a své ženě strašně moc poděkovat, protože bez nich bych to nezvládl, byly to moje obrovské opory. Dali mi prostor k tomu, abychom mohl studovat. Bylo to opravdu náročné. Když si na to dnes vzpomenu, tak jsem vlastně sám ze sebe překvapený, že jsem to zvládl.

A přitom jste ještě pracoval.

Ano, učil jsem na plný úvazek na základní škole, hrál jsem za FC Hlučín krajský přebor a ještě jsem trénoval žáčky. A doma jsem měl manželku a dva dospívající kluky. Bylo to opravdu hodně náročné období.

Studovat jste začal jen kvůli tomu, abyste mohl učit na základní škole?

Ano, to byla jejich podmínka. Oni mě tam sice chtěli jako trenéra, což jsem dělat mohl, protože ještě když jsem hrával za Vítkovice druhou ligu, tak jsem si v 27 letech udělal trenérskou A licenci. To bylo moje velké plus.

Jenže nakonec vás chtěli ve škole rovnou jako učitele.

Asi mi to šlo, navíc jsme měli pana ředitele, který byl výborný a měl ke sportu vztah, hrával volejbal. Ten mi řekl, že mi chce dát normální úvazek učitele a že musím jít studovat. Bez vysokoškolského vzdělání jsem učit nemohl. Dočasně to šlo jen výjimečně, škola zažádala o výjimku a dostal jsem poloviční úvazek.

Po roce jste do školy nastoupil naplno, že?

Když jsem udělal přijímačky na vysokou školu do Brna, mohl jsem dostat plný úvazek. Dokonce jsem dostal svou třídu a byl třídní učitelem. Shodou okolností jsem s kluky z té třídy, s ročníky 2000 a 2001, vyhrál v roce 2006 Coca Cola cup a dostali jsme se na soustřední v rámci mistrovství světa v Německu v témže roce. Když jsem je dovedl do deváté třídy, tak jsem na škole skončil.

Proč?

Přišla další výzva. Dostal jsem nabídku od Petra Žemlíka jít dělat asistenta do SFC Opava. Tak jsem ji přijal.

Neměl jste během studia chuť od všeho utéct a zkusit se živit nějak jinak, kde to bude méně komplikované?

Je fakt, že jakmile jsem skončil s profesionální kariérou, což bylo kvůli opakovanému vleklému zranění docela brzy, byl jsem bez práce. Možná jsem mohl hrát déle, ale já jsem si kvůli pochroumanému kotníku nevěřil a nechtěl jsem vypadat v profesionálním fotbale trapně, tak jsem šel raději do nižších soutěží. No a když jsem byl bez práce, tak jsem jednou šel na výběrové řízení na pozici obchodního zástupce firmy, která prodávala zámkovou dlažbu a ten konkurz jsem zvládl. Půl roku jsem tam pak pracoval.

Ale nebavilo vás to tam, že?

Nebylo to pravé. Hodně jsem cestoval, jezdil jsem po celé republice, navštěvoval stavební firmy. Poznal jsem u toho hodně lidí a mě práce s lidmi baví. Jednou jsem jel i do firmy v Bílovci, kde jsem při té příležitosti navštívil i kamaráda, s nímž jsem studoval A licenci. Když mě viděl, říkal mi: neblbni, nebudeš přece dělat obchodního zástupce, jsi bývalý ligový fotbalista, pojď trénovat, takové lidi potřebujeme.

Takže u sportu jste se našel, že?

Strašně bych si přál, abych u toho mohl až do důchodu zůstat. Mě ta práce strašně baví. Má sice svoje specifika, ale chtěl bych ji dělat dál. Dlouhodobě neplánuji, žiju tím, co je, a uvidíme, co mi život přinese.

Děláte kromě fotbalu i jiný sport?

Co se týká volného času, je pro mě na prvním místě rodina. Jsem jí za strašně moc věcí vděčný, zejména manželce. Člověk najednou zjistí, že čas plyneneskutečně rychle a že místo dětí má ze synů chlapy, kterým je 27 a 30 let. Se svou rodinou jsem strašně rád a na jiné aktivity moc není čas. Ale mám rád vlastně všechny sporty.

Jaké například?

Moc rád lyžuji. Je jedno, jestli to jsou sjezdové lyže nebo běžky, mám strašně rád hory, a to je hlavní. Máme blízko Beskydy, takže jsme na horách pořád. V létě mám rád vodu, nebo kolo, rád si zahraju volejbal nebo v zimě hokej. Mám rád všechny sporty. Rád zajdu i na fotbálek za starou gardu, ať už jsou to Vítkovice nebo Baník, i když na silvestrovské derby kopu za Vítkovice, za ně jsem hrál totiž i ligu.

Prý ale rád chodíte i na ryby?

Ryby zbožňuju, protože mám kamaráda, který na ryby chodí. Já sám rybář nejsem, ale jezdím do Kyjova, kde jsem hrál a kde mi zůstalo moc kamarádů. Jižní Moravu mám moc rád, jezdívám tam samozřejmě i na slivovičku a vínko. No a ten kamarád z Kyjova mi jednou říká: přijeď za mnou na ryby, uvidíš, to je fantastická odreagovačka.

Tak jste přijel.

Jednou jsem se sbalil, jel jsem tam a musím říct, že jsem si to neskutečně užil! Byli jsme tam tři dny, mám i nějaké úlovky, ovšem za rybáře se nepovažuju. Udělali jsme z toho tradici, každý rok tak jezdím, pobydeme spolu tři dny, je to výborný relax, strašně fajn kamarádi a člověk úplně vypne.